Terezín

Terezín byl vystavěný koncem 18. století jako pevnost k obraně severních hranic Habsburské monarchie.[1] Do povědomí veřejnosti se však více zapsal v souvislosti se svou rolí v době 2. světové války. V terezínské Malé pevnosti existovala v letech 1940 až 1945 věznice pražského gestapa a v Hlavní pevnosti (městě Terezíně) od roku 1941 do roku 1945 ghetto pro obyvatelstvo židovského původu z Protektorátu Čechy a Morava i jiných území ovládaných nacistickým Německem.[2]

Vězením gestapa v Malé pevnosti prošlo na 32 000 vězňů (z toho 5000 žen). Většinu vězněných sice tvořili Češi, ale gestapo sem posílalo i zatčené příslušníky jiných národů – sovětské válečné zajatce, Poláky, Jihoslovany aj. Přímo zde zahynulo na 2600 vězňů v důsledku špatných životních podmínek, nemocí a týrání ze strany dozorců. Více než 250 osob tu bylo popraveno v rámci režimu tzv. zvláštního zacházení (Sonderbehandlung). Většina vězňů odtud odcházela před nacistické soudy, do věznic, káznic a koncentračních táborů na území říše a okupovaného Polska. Tam z nich zahynulo ještě 5500.[3]

Terezínským ghettem prošlo do 20. dubna 1945 na 140 000 osob označených dle norimberských zákonů za Židy. Evakuačními transporty z likvidovaných koncentračních táborů sem pak přibylo v závěru války dalších více než 15 000 vězňů (někteří z nich již byli v Terezíně předtím vězněni). Ghetto sloužilo původně jako sběrný a průchozí tábor pro Židy z Čech a Moravy, záhy však do něj začaly přijíždět i židovské transporty z Německa a Rakouska, dále z Nizozemí a Dánska a v závěru války i ze Slovenska a Maďarska. V důsledku hladu, nemocí a katastrofálních ubytovacích podmínek zde za tři a půl roku jeho trvání zahynulo na 35 000 lidí. Drtivá většina vězňů ( 87 000) byla deportována převážně do míst vyhlazování židovského obyvatelstva ve východní Evropě.[4]

Terezín byl sice osvobozen sovětskými vojsky v květnu 1945, nicméně i poté zde zemřelo přes 1200 bývalých vězňů na epidemii skvrnitého tyfu, jež zde v závěru války propukla. Poslední vězni mohli opustit Terezín až v srpnu 1945. Opět normálním městem s civilními obyvateli se Terezín stal až po důkladné asanaci v průběhu roku 1946.

V roce 1947 rozhodla československá vláda zřídit zde zvláštní instituci s názvem Památník národního utrpení (v roce 1964 přejmenovanou na Památník Terezín), který existuje dodnes. Jeho hlavním posláním je připomínat utrpení a památku obětí terezínského ghetta, Policejní věznice Terezín v Malé pevností, koncentračního tábora v Litoměřicích a vykonávat činnost s tím související (údržba vybraných objektů a pietních míst, muzejní, sbírková, výzkumná a vzdělávací činnost).[5]

Ludmila Chládková, 2014

Jednotlivá hesla zobrazíte buď kliknutím na příslušnou značku v mapce, anebo kliknutím na jeden z odkazů pod mapkou:

Malá pevnost:

Bývalé terezínské ghetto:

Areál Židovského hřbitova:

Pomníček u Stromu terezínských dětí

1 ROMAŇÁK,Andrej: Pevnost Terezín, vyd. FORTprint, Dvůr Králové 1994.

2 KOLEKTIV AUTORŮ: Malá pevnost Terezín, Naše vojsko, Praha 1988.

3 Tamtéž.

4 LAGUS,Karel – POLÁK,Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha 1964.

5 BLODIG,Vojtěch – CHLÁDKOVÁ,Ludmila – LANGHAMEROVÁ,Miroslava: Terezín-Místa utrpení a hrdinství, nakladat. V RÁJI, Praha 2003.