Chrastava
V Chrastavě byly zřízeny dvě pobočky koncentračního tábora Gross Rosen: Chrastava I. (tábor z dřevěných baráků u vodárny v Ještědské ulici) a Chrastava II. (jeden dřevěný barák na pozemku továrny Tannwalder Textilwerke A.G.).[1]
Tábor Chrastava I. patřil k největším grossrosenským táborům, v nichž byly vězněny ženy[2]. Jednalo se vězeňkyně židovského původu starší 17ti let[3] (z Polska, českých zemí, Francie, Belgie, Nizozemí, Dánska)[4] transportované sem nejprve z Osvětimi (od října 1944) a poté z různých poboček tábora GrossRosen (Bernsdorf, Gebhardsdorf, Gräflich-Röhrsdorf)[5]. Vězněné pracovaly v továrně Spreewerke, vyráběly zde součásti podvozků letadel, či protiplynové masky. [6] Počet vězenkyň tábora Chrastava I. postupně vzrůstal, až přesáhl číslo tisíc. Pravděpodobně z kapacitních důvodů došlo k rozšíření tábora do bývalé továrny firmy Jäger na okraji nedalekého Bílého Kostela.[7] Zde byly vězeňkyně ubytovány přímo v továrně (první dvě patra budovy, třetí patro sloužilo pro ubytování SS a dozorkyň). Podmínky v táboře (ale i v továrně při práci) byly velmi tvrdé (kruté zacházení ze strany dozorců a dozorkyň SS) a spolu s naprosto nedostačující stravou byly příčinou nemocí a smrti. Zemřelé byly pohřbívány do hromadných hrobů v Bílém Kostele nebo zpopelněny v krematoriu v Žitavě.[8]
Chrastava II. byl menší tábor, asi 150 vězeňkyň zde pracovalo ve výrobě munice a protiplynových masek. V objektu továrny byl pro internované postaven jeden ubytovací barák.
Tábor Chrastava I. byl osvobozen 8. května 1945, u tábora Chrastava II. není jasné, zda byl rozpuštěn či osvobozen.[9]
Dnes jsou oba tábory připomínány pamětní deskou na budově městského muzea v Chrastavě (jeho odhalení se v roce 1995 účastnily také desítky bývalých francouzských vězenkyň[10]), text je v české a francouzské verzi: „Na památku mladých židovských dívek, deportovaných z Francie, Polska a Nizozemí do Osvětimi-Brzezinky, poté do tábora nucených prací v Bílém Kostele u Chrastavy, jako projev vděčnosti českým občanům, kteří je osvobodili. Kdo půjdeš kolem, vzpomeň si! 9. května 1945 – 10. května 1995“[11]
GPS souřadnice lokality: 50°48'41.904"N 14°57'31.151"E (Chrastava I. v Ještědské ul.), 50°48'54.648"N 14°56'10.003"E (Chrastava I. v Bílém Kostele nad Nisou) (umístění zatím nepotvrzena městským úřadem)
Foto: Lubor Lacina, 2011
[1] ROUS, Ivan: Kde přesně stávaly chrastavské zóny smrti? In: http://liberecky.denik.cz/zpravy_region/kde-presne-stavaly-chrastavske-zony-smrti20110130.html (9.9.2011).
[2] BRENNER, Hans: Ženy v pobočných táborech Flossenbürgu a Gross-Rosenu na českém a moravském území. In: Terezínské studie a dokumenty, 1999, s. 301.
[3] BUBENÍČKOVÁ, Růžena - KUBÁTOVÁ, Ludmila - MALÁ, Irena: Tábory utrpení a smrti. Nakladatelství Svoboda, Praha 1969, s. 129.
[4] VYDRA, František, Špaková Jaroslava: Opět Spreewerke/ 2. světová válka 2. díl / vyprávění holandské vězeňkyně R. Aldewereldové, In: BULLETIN Společnosti přátel historie města Chrastavy, 2001, roč. 2, č. 79. Dostupné na http://www.chrastava.cz/muzeum/cesky/sphmch.htm#bull (11.10.2013).
[5] ROUS, Ivan: Kde přesně stávaly chrastavské zóny smrti? In: http://liberecky.denik.cz/zpravy_region/kde-presne-stavaly-chrastavske-zony-smrti20110130.html (9.9.2011).
[7] Bubeníčková, Kubátová a Malá ovšem klasifikují tábor v Bílém Kostele jakožto samostatný tábor „Bílý Kostel nad Nisou“, viz.: BUBENÍČKOVÁ, Růžena – KUBÁTOVÁ, Ludmila – MALÁ, Irena: Tábory utrpení a smrti. Nakladatelství Svoboda, Praha 1969, s. 125.
[8] BRENNER, Hans: Ženy v pobočných táborech Flossenbürgu a Gross-Rosenu na českém a moravském území. In: Terezínské studie a dokumenty, 1999, s. 302.