Lety

Areál tábora se nacházel přibližně dva kilometry východně od obce Lety u Písku. V období protektorátu se několikrát změnilo jeho určení: od 8. srpna1940 byl kárným pracovním táborem, od 1. ledna 1942 táborem sběrným a 2. srpna 1942 byl přeměněn na tábor cikánský. Cikánským táborem prošlo 1309 mužů, žen a dětí. Podle výnosu o potírání tzv. cikánského zlořádu se jednalo o „cikány a cikánské míšence“ a „cikánským způsobem žijící osoby“ (např. potulní řemeslníci, hudebníci apod.). Centrální, oplocená část tábora zaujímala rozlohu 66 arů. Nacházely se zde dřevěné baráky bez podezdívky zcela nevhodné k obývání v zimě. V barácích vybavených pouze pryčnami žili vězni odděleně podle pohlaví, zvlášť byly ubytované děti. V důsledku trvalého přeplnění tábora poskytovaly baráky stísněný prostor. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že v polovině června 1942 mohly táborové baráky pojmout na 300 dospělých osob. Tato kapacita však byla již dva týdny po zřízení cikánského tábora téměř čtyřnásobně překročena. Jedním z účelů internace v táboře byla převýchova vězňů k práci. Mnozí dospělí, především muži, byli po delší čas zaměstnáváni mimo tábor, pracovali na výstavbě silnic, v okolních vesnicích byli nasazováni na sezónní zemědělské či lesní práce apod. Jejich dočasné ubytování na dislokovaném pracovišti nejen mírně snižovalo početní stav v táboře, ale mělo vliv i na věkovou strukturu vězňů, mezi nimiž byl poměrně nápadný počet dětí do 14 let.

Až do likvidace cikánského tábora v květnu 1943 byla z celkového počtu internovaných přibližně polovina vězňů deportována do Osvětimi, téměř jedna čtvrtina z tábora uprchla či byla propuštěna a další čtvrtina v táboře zahynula. Dozor nad vězni cikánského tábora zajišťovali četníci označení mnohými pamětníky za otrlé a hrubé. Jejich počet v průběhu existence tábora kolísal. Důvodem navýšení počtu strážního personálu v lednu až březnu 1943 přibližně o polovinu (na cca 50 osob) bylo nebezpečné rozšíření epidemie břišního a skvrnitého tyfu na počátku roku 1943 a následné vyhlášení přísné karantény (17. Února). Pro nezvládnutí nastalé situace byl z velitelské funkce odvolán Josef Janovský, surovec, jehož ve funkci dočasně vystřídal velitel cikánského tábora v Hodoníně. Po něm byl řízením letského tábora pověřen jeho dosavadní hospodář František Blahynka, který táboru velel až do jeho likvidace. Jmenovaní nebyli po válce nijak potrestáni.[1]

Existenci tábora dnes připomíná pomník v místě bývalého táborového pohřebiště a pietně upravené území s naučnou stezkou a stálou expozicí o historii tábora a romském holocaustu.[2] Kritiku však vyvolává existence nedalekého vepřína vybudovaného v 70. letech 20. století, který svou menší částí zasahuje do někdejšího tábora. Pietní území je od r. 2009 pod správou Památníku Lidice.

 

Jana Šmolová, 2014

 

GPS souřadnice lokality:   49°30'34.220"N, 14°7'6.378"E

01
02

Foto: Jan Špringl (Památník Terezín), říjen 2013 

 


1 NEČAS, Ctibor: Holocaust českých Romů. Prostor, Praha 1999, s. 25-68.