Svatobořice
V době druhé světové války se zde nacházel internační tábor,[1] ve kterém byli shromažďováni rodinní příslušníci osob, které uprchly před nacismem nebo bojovaly v zahraniční armádě, tedy zatčení z tzv. E – akce (Emigration Aktion).[2] První transport vězňů sem dorazil 17. září 1942. Přechodně zde byli internováni i lidé židovského původu z rasových nebo politických důvodů a osiřelé děti obětí nacismu z internačního tábora v Praze na Jenerálce. Tábor byl obehnán vysokým plotem s ostnatým drátem a několika kulometnými věžemi. Průměrně se v táboře nacházelo 1 200 osob a celkově jím pak prošlo na 3 500 osob. Celkem tu zahynulo 25 Čechů a 5 Němců, jejichž těla byla buď postoupena k pohřbení pozůstalým, nebo zpopelněna v krematoriu. 12. dubna 1945, ještě před příchodem Rudé armády, došlo ke zrušení tábora. Většina, cca 550 osob, byla tehdy propuštěna na svobodu. Dalších asi 250 vězňů převezlo gestapo nákladními automobily do Brna a odtud do tábora v Plané nad Lužnicí. Několik osob prý údajně uprchlo a skrylo se ve Svatobořicích a v blízkém Mistříně.[3]
Na místě budoucího svatobořického represivního zařízení byl již v prvním roce první světové války založen uprchlický tábor určený pro běžence z Haliče a Bukoviny. Mezi světovými válkami zde bylo například vystěhovalecké středisko, starobinec či četnická stanice s byty pro její příslušníky. Krátce před druhou světovou válkou se místo proměnilo opět v tábor uprchlický, určený především německým sociálním demokratům. V části tábora byli v této době také internováni zajištění henleinovci. Po válce pak objekt sloužil nejdříve jako internační tábor pro české kolaboranty a Němce. Od konce roku 1948 do poloviny roku 1950 byl objekt využit jako Středisko pro demokratické Řeky. [4]
V říjnu roku 2017 byl v jižní části bývalého tábora otevřen památník vytvořený Milanem Polianem a muzeum internačního tábora. [5] Ve zbytku jižní části se dnes nachází několik, především drobných, podniků. V horní části, kde byly umístěny kanceláře tábora, nyní stojí bytové domy.[6] Do otevření památníku a muzea existenci tábora připomínal pomníček s nápisem: „1942 – 1945 V TĚCHTO MÍSTECH BYL V LETECH NACISTICKÉ POROBY NAŠICH NÁRODŮ INTERNAČNÍ TÁBOR NEZAPOMENEME.“[7]
Jana Havlínová, 2011, Jan Kaňa, 2018
GPS souřadnice lokality: 48°59'30.390"N 17°6'4.760"E (Památník na upomínkuinternačního tábora)
Foto: OÚ Svatobořice-Mistřín, 2017
[1] Historií internačního tábora se detailně věnuje: KUX, Jan: Internační tábor Svatobořice. Obecní úřad Svatobořice-Mistřín - Magistrát města Brna, Svatobořice-Mistřín - Brno 2017. Jde o druhé rozšířené vydání publikace z roku 1995.
[2] BUBENÍČKOVÁ, Růžena, KUBÁTOVÁ, Ludmila, MALÁ, Irena: Tábory utrpení a smrti. Svoboda, Praha 1969, s. 169.
[3] Tamtéž, s. 170-171.
[4] http://www.svatoborice-mistrin.cz/internacni-tabor/ (16.8.2018)
[5] http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/ve-svatoboricich-otevreli-muzeum-internacniho-tabora/1535622
[6] Dotazník vyplněný referentem památkové péče MÚ Kyjov Mgr. Martinem Potůčkem 23. 2. 2011, fond Projekt Za pomníčky, Archiv Památníku Terezín.
[7] http://www.valecnehroby.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=196208 (9.12.2011), nebo http://www.vets.estranky.cz/clanky/vpm-okres-hodonin/svatoborice-mistrin.html (9.12.2011). Viz též fotografie zaslané referentem památkové péče MÚ Kyjov Mgr. Martinem Potůčkem v příloze jeho dopisu Památníku Terezín z 23. 2. 2011, fond Projekt Za pomníčky, Archiv Památníku Terezín.