Lety
Areál tábora se nacházel přibližně dva kilometry východně od obce Lety u Písku. V období protektorátu se několikrát změnilo jeho určení. Od 1. června 1940 byl veden jako Kárný pracovní tábor I. Lety, který byl určen pro dospělé osoby považované tehdejšími úřady za „ tuláky, osoby práce se štítící, potulné cikány, řemeslné hazardní hráče, řemeslné žebráky, notorické zahaleče, povaleče, osoby žijící z prostituce.“ [1] Tábor byl prakticky aktivován až 7. srpna, osoby zapsané s písmenem C jako “cikáni“ v něm tvořili pouze nepatrnou menšinu. 9. března 1942 došlo v souvislosti s vydáním (podle říšského vzoru) vládního nařízení o preventivním potírání zločinnosti k přeměně z kárného tábora na tábor sběrný, což s sebou přineslo například rozšíření seznamu zadržovaných osob o další kategorie, kam spadali třeba kriminální recidivisté, narušitelé národní pospolitosti, ale i “cikáni a osoby po způsobu cikánském kočující“ bez řádného povolení, tuláci, žebráci či nevěstky. V létě téhož roku došlo k další změně, kdy byl sběrný tábor nahrazen tzv. táborem cikánským. [2]
Tzv. cikánským táborem, jenž byl zřízen na základě výnosu generálního velitele neuniformované protektorátní policie o potírání cikánského zlořádu z července 1942, prošlo přibližně 1309 mužů, žen a dětí, včetně starých osob a těhotných žen, kteří byli definováni jako cikáni. Centrální, oplocená část tábora zaujímala rozlohu 66 arů. Nacházely se zde dřevěné baráky bez podezdívky zcela nevhodné k obývání v zimě. V barácích vybavených pouze pryčnami žili vězni odděleně podle pohlaví, zvlášť byly ubytované malé děti. V důsledku trvalého přeplnění tábora poskytovaly baráky stísněný prostor. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že v polovině června 1942 mohly táborové baráky pojmout na 300 dospělých osob. Tato kapacita však byla již dva týdny po zřízení tzv. cikánského tábora téměř čtyřnásobně překročena.
Všichni letští vězni, včetně dětí, byli využíváni k práci. Mnozí dospělí, především muži, byli po delší čas zaměstnáváni mimo tábor, pracovali na výstavbě silnic, v okolních vesnicích byli nasazováni na sezónní zemědělské či lesní práce apod. Jejich dočasné ubytování na dislokovaném pracovišti nejen mírně snižovalo početní stav v táboře, ale mělo vliv i na věkovou strukturu vězňů, mezi nimiž byl poměrně nápadný počet dětí do 14 let. [3] Ženy (matky) často pracovaly se svými malými dětmi zavěšenými v šátku na zádech. Zásadní zapojení vězňů do nucených prací se pak odehrával v nedalekém lomu, kde byl těžen kámen na stavbu silnic. [4]
Až do likvidace tzv. cikánského tábora v srpnu 1943 byla z celkového počtu internovaných přibližně polovina vězňů (více než 400 osob, včetně několikaměsíčních dětí) deportována do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz II – Birkenau, téměř jedna čtvrtina z tábora uprchla či byla propuštěna a další čtvrtina v táboře zahynula. Dozor nad vězni cikánského tábora zajišťovali protektorátní četníci, z nichž mnozí byli pamětníky označeni za otrlé a hrubé. Jejich počet v průběhu existence tábora kolísal. Důvodem navýšení počtu strážního personálu v lednu až březnu 1943 přibližně o polovinu (na cca 50 osob) bylo nebezpečné rozšíření epidemie břišního a skvrnitého tyfu na počátku roku 1943 a následné vyhlášení přísné karantény (17. února). Pro nezvládnutí nastalé situace byl z velitelské funkce odvolán Josef Janovský, jehož ve funkci dočasně vystřídal velitel cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu Štěpán Blahynka. Po něm byl řízením letského tábora pověřen jeho dosavadní hospodář František Havelka, který táboru velel až do jeho likvidace. [5] Jmenovaní nebyli po válce nijak potrestáni. Josef Janovský bsice stanul před mimořádnýmého lidovým soudem, ten ovšem v roce 1948 vynesl osvobozující rozsudek. [6]
Pomník připomínající existenci tábora byl v místě bývalého táborového pohřebiště slavnostně odhalen v květnu 1995 prezidentem Václavem Havlem. Pietní území bylo v letech 2009 až 2018 ve správě Památníku Lidice, pod nímž došlo k úpravám okolí pietních míst, vybudování stálé expozice o historii tábora a naučné stezky. [7] Od roku 2018 spravuje Památník Lety s Muzeum romské kultury. [8]
Po mnoha letech protestů proti existenci vepřína, který byl vybudován na části území bývalého tábora v 70. letech 20. století, byl jeho areál v roce 2018 státem vykoupen a předán do správy Muzea romské kultury, které v roce 2019 vyhlásilo architektonicko-krajinářskou soutěž na podobu nového památníku, jež byla úspěšně ukončena v roce 2020. [9] Vepřín byl zbořen [10] a na místě bývalého tábora vznikl nový areál s rozsáhlým pietním územím. Jeho slavnostní otevření proběhlo 23. dubna 2024. [11]
Jana Šmolová, 2014, Jan Kaňa, 2021, 2024
GPS souřadnice lokality: 49°30'34.220"N, 14°7'6.378"E
Foto: Jan Špringl (Památník Terezín), říjen 2013
2 KOKOŠKA, Stanislav: Od řešení nezaměstnanosti k internaci. In: Paměť a dějiny, 2019, č. 1., s. 20-24.
3 NEČAS, Ctibor: Holocaust českých Romů. Prostor, Praha 1999, s. 25-68.
5 NEČAS, Ctibor: Holocaust českých Romů. Prostor, Praha 1999, s. 25-68. / KLINOVSKÝ, Petr: Velitelé tzv. cikánského tábora v Letech u Písku. In: Paměť a dějiny, 2019, č. 1., s. 26-35.
6 KLINOVSKÝ, Petr: Velitelé tzv. cikánského tábora v Letech u Písku. In: Paměť a dějiny, 2019, č. 1., s. 29-31.
7 https://www.rommuz.cz/cs/lety-u-pisku/soucasnost/ (22.7.2024)
8 https://www.mkcr.cz/novinky-a-media/muzeum-romske-kultury-spravce-pamatniku-holocaustu-romu-4-cs2502.html (1.6.2021)
9 https://novypamatniklety.cz/ (1.6.2021)
10 Ponecháno bylo pouze torzo haly bývalého vepřína, která je dnes součástí venkovní expozice. (https://letypamatnik.cz/venkovni-expozice/; 22.7.2024)
11 https://www.letypamatnik.cz/aktuality/pamatnik-byl-slavnostne-otevren/ (22.7.2024)